Svět koní: časopis koně hříbata dostihy předplatné kralovický dvůr

Terezii Daňkovou oslovily v srpnu 2020 policie, Státní veterinární správa a městský úřad Prachatice, zda by byla schopná a ochotná postarat se o blíže neurčený počet koní ve velmi špatném stavu. Zmíněné instituce obvolaly několik dalších zařízení, ale nikde neměli kapacitu na takové množství koní. Nebo tam, kde ji měli, se právem obávali nemocí a jiných problémů, které takové množství podvyživených koní může způsobit. Díky Terezii se tak Ranč Hoslovice stal na další roky domovem pro koně odebrané krajskou veterinární správou. Co obnáší péče o takto zubožené koně prozradila nejen Terezie ale i ošetřovatelka Lucie Klimt Lesní.

Kolik to bylo celkem koní a v jakém stavu se nacházeli?

Koně byli v zoufalém výživovém stavu, psychicky narušení a vystrašení. Celkem se jednalo o 29 koní, k nám do Hoslovic šlo 15 klisen. Z toho dvě byly březí, což jsme zjistili až později. Jsou to koně bez původu, většinou typ pony. Kromě třech. Když k nám přijeli, byla to parta na kost vyhublých a špinavých zaručených vyděšenců, kteří běhali 20 metrů od vás, děsilo je vše okolo, včetně vlastního dechu.

Neznali nic kromě trávy a sena. Mnozí neuměli ani pít z kýble nebo napáječky. Nakláněli hlavy na stranu a lízali kapky deště, co jim stékaly po hubě. Špatně se hýbali, o kontaktu s člověkem nemohla být řeč. Jednu poničku jsme nesli do boxu v náručí, nemohla pomalu ani chodit. Tři koně byli v takovém stavu, že jsme jim dávali jen 14 dní na přežití. Chodila jsem do stáje s malou dušičkou a nevěděla co mě čeká, jestli stále žijí.

Po jejich příjezdu ovšem přišla otázka krmení. To, že jsme nevěděli, jestli jsou nebo nejsou březí, nám mnohé ztížilo. Dva dny jsem proseděla u výživových tabulek a skládala krmné dávky tak, aby odpovídaly tomu, co koně v takovém stavu potřebují. Koně na boxech měli jiné složení, než ti co mohli být venku. Pro jednu těžce krmitelnou kobylku se dělalo jiné krmení ráno, jiné večer. V dlaních jsem jí to cpala do tlamy, aby vůbec věděla, že to má žrát.

Celá věc se povedla, koně žijí, jsou krásní. Ovšem než se jim kompletně tělo vyčistilo a zregenerovalo, trvalo to do léta. Bylo to osm měsíců přesvědčování, že jim neublížím a že se jim ta péče bude líbit. Trvalo spoustu času než začaly vypadat jako kobyly s krásnou srstí, která se netřepí a plní funkci jakou má. Dál už se jim k osvědčeným krmným dávkám přidávaly jen jarní a podzimní kúry na míru podle potřeby, ať už na imunitu nebo játra a podobně.

Co vše obnáší k takovému závazku svolit a vzít si ho k sobě na ranč?

Je složité přijmout do areálu tolik zvířat bez očkování. Zdravotně na tom byli tak, že jsme je nemohli plně naočkovat a odčervit najednou, to už by ve svém stavu nezvládli. Takže bylo nutné vyčlenit jim část areálu tak, aby mezi nimi a našimi koňmi nedocházelo ke kontaktu. Práce s nimi byla složitá. Báli se i vlastního dechu, natož člověka. Kromě pěti koní na boxech byli všichni venku a právě ty venkovní koně nešlo chytit, ani se k nim přiblížit.

Potřebovala jsem jim ukázat, že za mnou mohou přijít a brát mě jako alfu stáda. A to byl běh na dlouhou trať. Časem jsem je naučila na zapískání. Na kýbl jsem je učit nemohla, to by mě 15 koní ušlapalo. Takže jsem se naučila jejich dorozumívání a začala používat koňský jazyk. Komunikace ve formě ,,Pojď sem a jdi ode mě“ byla hodně důležitá. Museli také dodržovat osobní prostor. Což vzhledem k jejich strachu nebyl problém, ale časem se vidina žrádla ve žlabu stala silnější než dodržování pravidel, a tak jsem musela být důraznější.

Jejich vztah se mnou se začal prohlubovat a zjistili, že česání a drbání je prima. V těchto chvílích už jsem čekala a sledovala, kam až mě nechají zajít. Někteří se nechali opečovávat během chvíle, jiným to trvalo rok. Každý byl jiný a každý specifický. Často se plašili, když viděli něco, na co nebyli zvyklí. A já byla mezi nimi. Nikdy jsem ale neměla strach nebo pocit ohrožení. Chodila jsem k nim i v noci s čelovkou, to když jsem čekala, až se klisny budou hřebit. Nikdy mě koně neohrozili, nekousli, nekopli. Vždy jen naznačili, že to co dělám, už je přes čáru. A nebo prostě odešli. Ale vždy mě brali jako alfu.

Jinak to být nesmělo. Jediné zaváhání, jedině špatně rozhodnutí a mohlo mě to stát i život. Věřila jsem jim, oni zase mě. Tak jak to ve vztahu člověk a kůň bývá. Ustupování, couvání, následování, zastavení probíhaly bez vodítka a bez něčeho v ruce. Všeho se báli, a tak vše probíhalo jen zrcadlením mých pohybů. Chtěla jsem, aby se mnou chtěli být ze své vůle. Ne proto, že musí. Na tom jsem stavěla náš vztah.

Při takto intenzivní péči jste si určitě některé z nich oblíbila, dokážete vypíchnout ty, kteří si získali vaše srdce nejvíce ?

Každý z nich je osobnost a vypíchnout jich jen pár je opravdu těžké. Ale jako první mě zaujala bílá kobyla, se silnou podvýživou a přátelským výrazem jménem Myjava. Vždycky za mnou přišla a vyprávěla svůj příběh. Možná někteří vědí, o čem mluvím. Časem jsem ji musela separovat od stáda, protože tam byla mladá kobylka, snad dcera, kdo ví, která od ní pila mléko. Divné bylo, že ho stále měla, i když asi ne moc výživné. A tak jsem ji dala ke svým dvěma klisnám. Myjava se mnou prožila i mé těžké časy, když mi na Vánoce zemřel otec. Dlouho do noci jsem seděla u ní, ona stála nade mnou, hlavu na rameni a trpělivě čekala, až mi bude líp. Myjava je přítel. Je krásná, hezky se hýbe, ve skoku předvede nádhernou baskuli. Je jí 20 let, tatínek Minerál, maminka shagya arabka. Někdy jde s vámi v klidu a někdy vás vede ze stáje po zadních. Ale nikdy se nevyškubla z ruky. Cesta k jemnosti ale bude dlouhá. Zřejmě se v životě nesetkala zrovna s jemnou rukou a hezkým zacházením.

Druhá neméně zajímavá je Zorinka, sedmiletá hnědka v typu anglického plnokrevníka. Bylo s ní strašně moc práce, nikdy jsem neviděla takovou touhu spolupracovat a šílet strachy zároveň. Je to velice krásný kůň, který bude pro jednoho pána. Určitě ne pro děti nebo do klubu, ale pro někoho kdo si k ní najde cestu a bude ji vůdcem. Ona potřebuje jistotu vedení. Pak je jako beránek. A právě tím se mi líbí.

A pak jsou tu ti ostatní. Skvělí, vnímaví parťáci, za kterými jsem mohla přijít kdykoliv, s jakoukoliv náladou. Vždy odehnali všechny mé chmury a zvedli mi náladu. Ať už Šimlík, malý pony, co vymyslel kdejaký průšvih, Amálka, která přišla za mnou až dva měsíce před ohřebením s tím, že mě bude potřebovat. Nakonec vše zvládla sama. S důvěrou mi svěřila své hříbě na opatrování, zatímco se šla najíst nebo si od ní chvíli odpočinout. A nebo Adra, blondýna, která si hned získala srdce všech dětí svou přátelskosti a mazlivou povahou. Granada, která vždy stála frontu na čištění a prorazila si cestu mezi ostatními, když byl čas mazlení. A nebo poníci, z nichž jeden je slepý. Co hodin jsem u nich proseděla v boxech, získávala si je a česala jejich hřívy.

Kdo všechno v této kauze figuroval?

Celá tato akce kolem týraných koní byla tak trochu dívčí válka. Velící důstojník ze strany policie byla žena, za státní veterinární správu celou akci také řídila žena, za město Prachatice s námi také komunikovala úžasná paní a i na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových připravuje aukce úřednice. To slovo teď používám s veškerou úctou.

Spousta lidí okolo mě poukazuje leckde na problematické zacházení se zvířaty a ptá se, proč veřejná správa nekoná. Já se hluboce skláním před prací všech těch lidí, v našem konkrétním případě převážně žen, které „šly“ do této kauzy a strávili několik let jejím vyřešením. V neposlední řadě obhajováním značné sumy peněz, která na to vyřešení šla z rozpočtu města a několika státních organizací. U nás na farmě je to také téměř samá žena. Farmu vedu já, ošetřovatelkou koní celou dobu byla a je Lucie Klimt Lesní, veterinární lékařkou Barbora Roučová. Ale bez mužů by to také nešlo. Pomohlo nám jich hodně, moc jim za to děkuji. Tři jména rozhodně musí být uvedena v tomto článku, protože bez nich by to nešlo. První je Josef Hampejs, zootechnik na farmě, který nejen, že zajistí všechno od sena až po vodu v napáječkách, ale je tady den po dni. Když bylo třeba převést, chytit, podržet. Co vám mám povídat, kdo to zná, ten to chápe. A pak jsou tu David Vogel a Jakub Muška., kteří přijeli na odchyt z daleka. Poté nám ještě několikrát pomáhali se složitějšími zákroky.

Do konce svých dnů si budu pamatovat situaci, kdy jsme postavili uličku z texas panelů. Na jedné straně stál kamion se čtyřmi kójemi, na druhé straně vyplašené stádo hladových, nemocných koní. Otázkou bylo, jak tohle stádo rozdělit na čtyři skupiny, aby je bylo možné převézt k nám na ranč. Jakub Muška vylezl na konstrukci z texasů a ve chvíli, kdy uličkou prošlo příslušné množství koní, tak se zavěsil za ruce a spustil se do té uličky. Vlastním tělem prostě vytvořil špunt. Já jsem ráda, že to dělá „na živnosťák“, protože tohle nařídit zaměstnanci, tak mě zavřou. Kdo zná Jakuba, tak možná řekne, že to nebyla nejnebezpečnější situace v jeho životě, ale já myslím, že minimálně do top ten se to dostane.

Terezie zmiňuje veterinářku, vzhledem ke stavu koní u vás asi musela být velmi často?

Naštěstí veterinář byl přítomen jen v běžných případech jako je očkování a odčervení. Jednou k nám musela kvůli ošetření zubu a to překvapivě klisna s problémem stála a nechala se pečlivě ošetřit. Pak tu samozřejmě byla při narození hříbat. Když bylo třeba, musely jsme u nich být jen samy dvě. Jakmile přišel někdo cizí, nikdo kobyly nechytil. Byly zvyklé jen na mě. Když jsem přišla s jedním člověkem, byl klid. Jakmile bylo lidí víc, bylo zle. Až posledního půl roku, když jsem s sebou začala vodit pokaždé někoho jiného, tak zjistily, že lidé, kteří jdou se mnou, nejsou predátoři.

Jezdily k vám nějaké kontroly?

Kontroly jezdily na začátku často. Veterinární správa i město Prachatice. Pak se frekvence kontrol snížila. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových přijel na kontrolu dvakrát poté, co koně převzal. Kontroly byly nahlášené třeba jen den dopředu. Takže dost narychlo.

Přijeli zástupci příslušných orgánů a procházeli jsme pastviny. Sledovali složení travin, terén ale i ohrady, jestli jsou dostačující svou rozlohou a zabezpečením. Procházeli jsme halu, jestli je tam dost krmišť pro 15 koní a zda je dostatečně nastláno, aby měli čisto a pohodlí. Dívali se do boxů, jak vypadají, jestli jsou bezpečné. Sledovali všude kvalitu vody, sena, trávy a musela jsem i odůvodnit a rozepsat složení mnou sestaveného krmiva, dávek a frekvence krmení. Krmivo ukázat a sdělit, co je co a proč to tam je. Vysvětlit se musí i například to proč je daný kůň v boxe, z čeho má zranění a jak vzniklo. Nakonec si nafotili každého koně zvlášť a ptali se na jeho stav výživový, psychický i jeho stadium socializace s člověkem a okolím. Naštěstí to byli fajn lidé, takže jsme dostali pochvalu a za čas další kontrola. I tak jsem před každou byla nervózní.

Kdyby byla podobným případem oslovena jiná stáj nebo ranč co byste jim poradili předtím než na takový závazek přistoupí?

Aby si to pořádně rozmysleli. Nejedná se o chvilkovou záležitost, ale může to být na dlouho. U nás odebrané klisny byly v péči více než dva roky. Je třeba mít kvalitní zázemí, to znamená pořádné pastviny, boxy nebo halu s volným ustájením pro všechny koně. K tomu dostatek sena, slámy, krmit kvalitně a znát metabolismus a zdraví koní. Není to o tom je co nejrychleji narvat ovsem či ječmenem, to je cesta do pekel a ti koně by to nepřežili. Alespoň polovina z nich už by tu nebyla.

Dále je to také o práci, čase, toleranci, důvěře a umění ty koně číst. Dát si čas pro každého jedince. Nelze je jen vypustit do výběhu a čekat až se to nějak vyvrbí. Musí počítat s tím, že ta zvířata nejsou jejich a že po veškeré péči kterou jim dali půjdou pryč. Ten, kdo by chtěl jít do podobné akce, to musí mít zkrátka vše promyšlené a zajištěné. Důležité je také mít zkušenosti s koňmi a to i těmi problémovějšími, nikdy nevíte jaké koně vám přivezou a čím vším si prošli. Je třeba vědět, že ne každý koníček je domácí mazlíček, jako ten, kterého máte vymazleného doma.

Jak je to s náklady vždyť péče o tolik zubožených koní nebude levná záležitost. Jak to chodí v těchto případech?

Na penězích jsme se dohodli v rámci debat ještě před převzetím koní. Vše musí být vedené černé na bílém. Každá koupě čehokoliv pro koně musí být podložená a odůvodněná. Já říkám celou dobu, že jsem v postavení vedoucí školní jídelny vůči dětem, protože mojí zodpovědností je co nejlíp je v rámci rozpočtu nakrmit.

Jsou již všichni ve stavu kdy už mohou do nových domovů?

Všechny jsou ve stavu, kdy mohou v klidu hledat nové domovy. Jsou ve skvělém výživové stavu, plně socializované s okolím. Ovšem je třeba brát v potaz to, že nevíme, čím vším si prošli a je třeba k nim tak přistupovat. Jemně, s citem a důvěrou. Přitom ale vědět, co chci. Aneb jak to řekl Ray Hunt: „Pokud vám nestačí provázek, uberte tlak."

Jsou to koně pro jednoho pána, zvlášť někteří jedinci. Přisajou se na vás jako houba a budou vaší. Nový majitel si tedy musí být plně vědom, do čeho jde. Koňská duše je velice citlivá a jejich důvěra zmizí snáz než rikša v prachu. Nyní je to stádo koní schopné spolupracovat s člověkem na určité úrovni. Jsou vyklidnění, zdraví a každá z nich je osobnost. Je to parta koní, se kterou bude ještě hodně práce, než to budou spolehlivý parťáci do nepohody. Jsou dobře krmitelní, snaživí a za drbání a česání se postaví třeba na hlavu. Ušli obrovský kus cesty ve vztahu k člověku. Z těch nedůvěřivých a bojácných trosek se stali sebevědomí koně, vědomí si své podstaty.

V případě prodeje takto zabavených koní se postupuje jinak než když se prodává kůň soukromníka?

Prodej těchto koní probíhá formou aukce organizované Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Koně byli oceněni znalcem. K jejich nacenění se ještě rozpočítávají náklady na práci znalce a právníka, čímž vznikne vyvolávací cena. Tyto ceny začínají na 2 300 Kč a nejvyšší je 40 000 Kč. Aukce probíhají online.

Kdo zaručí, že si koně v aukci koupí někdo kdo tomu rozumí? Je i toto ošetřeno tak aby se nedostali opět do špatných rukou? Můžete si je odkoupit i vy?

To už musí být na zvážení každého zájemce. Bohužel nemůžeme zaručit, že nový majitel bude to pravé. Je to smutné, ale je to tak. Přála bych všem koním skvělého dvounožce, co k nim bude mít pochopení, lásku a pokoru sám k sobě. Ono totiž bez té pokory člověka by nebyl vztah kvalitní. Kůň není nářadí. Jestli se může dostat zpátky do rukou tyrana? Doufám a přeji si z celého srdce, aby se tak nestalo.

Dali jsme jim vše, co jsme mohli. Některé jsem doslova odkojila. Pětkrát denně po malých dávkách jsem jim dávala různá semínka, oleje, karob a další věci. Pečovala o ně jako o vlastní. Nedělala rozdíl mezi mými koňmi a jimi. Všichni měli prvotřídní péči z mé strany. Mě dceři bylo v tu dobu 8 měsíců, takže buď byla se mnou, nebo hlídal manžel, případně Terezka, za což jí veliké díky. Své favorityv tom stádě samozřejmě mám a kdybych mohla, vydražila bych si je. Život je ale koloběh. Musela bych omezit své vlastní koně a ti jsou má rodina.

Případní zájemci se mohli před aukcí přijet na koně podívat k vám na ranč. Jak to probíhalo?

Ano, v únoru jsme měli pět návštěvních dní, kdy si případní zájemci mohli koně prohlédnout, osahat, zjistit, jestli si spolu sednou, a pak v klidu popřemýšlet, zda budou svého vyvoleného dražit v online aukci. Na návštěvní dny byly holky nachystané pečlivě. Byly už vymazlené a řádně nakrmené. Na zájemce čekala klubovna s krbem, kde se mohli zahřát, dát si něco teplého k pití a zeptat se na vše, co je zajímalo. Zajímali se hlavně o to, jak jsou koně osahaní, jak jsou kontaktní a jak vypadají ve skutečnosti. Bylo však třeba upozorňovat na to, čím si koně prošli. Všichni byli překvapení, jak jsou koníci vychovaní, slušní a krásné nakrmení. Však jsme si dali záležet. Celkově byli nadšení jak z koní tak i místa, kde vše probíhalo.

Většina aukcí je již zdárně ukončena a na koně čekají nový majitelé. Bylo hodně zájemců?

V aukcích bylo mnoho zájemců. Boje o koně byly leckdy velice napínavé. Bohužel našli se i tři zmařitelé, což je mi líto. Ale pořád lepší zmařit aukci, než aby se kůň dostal do špatných rukou. Výherci aukcí už jezdí za svými miláčky, pracují s nimi ze země a musím říct, že z mé strany je zatím s novými majiteli spokojenost.

Po vydražení si je u nás mohou ještě nějaký čas nechat. Novým majitelům jsem i nadále k dispozici. Ohledně vydražených koní pomohu s čímkoliv budou chtít a to včetně nakládání. Ještě držím pěsti ostatním koním, u kterých ještě výherce nevíme, aby si je vydražil ten správný dvounožec.

Kdy začnou vydražení koně opouštět ranč a co ve vás celý tento případ zanechal?

Odvoz koní do nových domovů již postupně probíhají. Když nastal den odjezdu prvních prodaných svěřenců do jejich nových domovů ani jsem nečekala, jak to půjde lehce. Někteří nastoupili do přepravníku na první dobrou, jiní s malým přemlouvání, ale všichni bez problémů, sedace a stresu. Samozřejmě mi v tu chvíli došlo, které z nich jsem si oblíbila nejvíce až slza ukápla. Ale to je zkrátka život. A já jsem ráda, že jsou v dobrých rukách . Můj čas s nimi je zkrátka u konce.

Noví majitelé mne samozřejmě zvali na návštěvu, takže vídat se s nimi jakožto s novými přáteli budu moc ráda. Teď mi hlavou běží vzpomínky na to, co jsem s nimi zažila. Na ten krásný čas, kdy mě toho tolik naučili. Mám krásné vzpomínky na rození hříbat a jejich první krůčky. Je toho tolik. Mám přes dva roky zkušenosti, které by mi nikdo jiný nedal. Ukázali mi, jak moc jsou týraní koně jiní oproti ostatním. Vím, že když bude možnost, půjdu do toho znovu. Protože dívat se, jak se kůň opět stává koněm a nalezl sám sebe a svou podstatu je fantastické.

Teď už nezbývá než přát holkám hodně štěstí do dalších let s jejich novými pány. Já děkuji Terezce za to, že ve mě věřila a svěřila mi tento nelehký úkol. A svým koňským svěřencům za jejich důvěru, za jejich příběhy i za to všechno, co mě naučili. Vždy na ně budu s láskou vzpomínat. Vždycky díky nim budu vědět, že BŮH jim dal všechna slova do očí.

Text a foto: Aneta Novotná